Zde se dozvíte mnohé nejen z elektrotechniky, ale i z dějin a současnosti letecké techniky i dějin světa, též rady a triky, jak pořídit dobré fotografie.
Pozor, vyhledávač pracuje především na soubory uložené mezi lety 2008 a 2012, nové soubory nahrané od 1.1. do 1.7. 2013 z 99,5% nesnímá!!!, novější soubory nejsou problém.
Slovo politologie je složeno ze dvou pojmů: polis (řecký městský stát, odvozeně tedy starost o věci veřejné) a logos (v přeneseném smyslu věda). Termínu politologie se užívá především ve střední a východní Evropě. V západních zemích se hovoří o politické vědě.
Předmětem zkoumání politologie jsou politika (politický systém) a politický proces. Zájem politologie je orientován do dvou oblastí: pozitivní a normativní.
Pozitivní politologie se zabývá popisem politické reality. Konstatuje, že něco je (například volby do senátu probíhají podle zásady většinového zastoupení). Někdy se jí říká empirická nebo deskriptivní, protože vychází z výzkumů, které potom zobecňuje.
Normativní politologie často vychází z filozofie a aplikuje některé její metody nebo teorie na politickou realitu. Charakteristické je, že zahrnuje hodnotové soudy, tj. určuje, co by mělo být (například společnost by měla být založena na ideji rovnosti příležitostí).
Každá věda je kromě předmětu charakterizována i svou metodou, tj. vědeckým postupem, způsobem, který umožňuje získávání nových poznatků. Politologie využívá řady metod. Zmínit je nutné popis. Jedná se o popis politických struktur a organizací (strany), procesů (volby) či událostí (aféra Watergate). Historická metoda zase umožňuje sledovat historický vývoj (nástup fašismu) nebo institucionální změny (ústavní vývoj na našem území). Důležitou metodou je i srovnávání (komparace) podobností a rozdílů. Komparace nám umožňuje odpovědět na sporné otázky a dává možnost zobecnění. Politologové využívají i empirického výzkumu (volební preference voličů v průběhu volebního cyklu). Omezeně se mohou v politologii uplatnit metody experimentální. Simulací určitých modelových situací je možné vysvětlit či odhadnou chování a rozhodování lidí, zájmových skupin nebo států.
Pojem politika vždy označoval činnosti spjaté s organizací a řízením společnosti. Od Aristotelových dob se lidé snažili objevit zákonitosti, které tuto činnost ovládají. Definovat politiku je obtížné. Jedná se totiž o jev mnohotvárný. Různost charakteristik politiky závisí od toho, co autor považuje ve složité politické skutečnosti za hlavní. Autoři různých směrů se však často shodují v tom, že politika je v podstatě úsilím o moc.
Politický proces je složitá aktivita, jejímž výsledkem jsou rozhodnutí závazná pro společnost. Politika je tedy stálým procesem tvorby veřejných rozhodnutí jako reakce na požadavky a kontrapožadavky přicházející z jednotlivých segmentů společnosti. Čím větší míra svobody se ve společnosti prosazuje, tím je větší participace lidí na procesu a tím je celý politický proces také složitější. Nejsložitější je politický proces v demokraciích.
V politologické souvislosti pojem moc znamená především schopnost přimět druhé, aby udělali to, co se požaduje. Moc není jednoduchý jev. Její tři hlavní formy jsou: vliv, donucení a autorita.
Vliv je schopnost přesvědčit ostatní, aby přijali vůli nositele moci. To znamená, aby požadovali, chtěli a dělali to, co chce přesvědčující. Přesvědčování se může dít buď pomocí racionálních argumentů ve prospěch prosazovaného vlastního či obecného zájmu, nebo pomocí emocionálního působení. Hlavním znakem vlivu je, že ovlivněný cítí své rozhodnutí jako dobrovolné. Rozhodnutí jej uspokojuje, očekává od něho i svůj vlastní prospěch.
Donucení je uvědomělé podřízení člověka cizí vůli na základě pohrůžky určitým zlem (materiální škodou, úrazem apod.), které by nastalo, kdyby se člověk podřídit odmítl. Souhlas ovládaného tedy není dobrovolný, ale vychází z obav z možných nepříjemných důsledků neuposlechnutí. Donucení, zejména to, které využívá násilí, je předmětem kontroly státu. Demokratický stát si donucení jako způsob regulace vztahů mezi občany monopolizuje.
Zvláštním případem, stojícím na hranici mezi donucením a přesvědčováním, tj. uplatněním vlivu, je manipulace. Ta se formálně jeví jako dobrovolné podřízení se, které je však v podstatě založeno na zavádějících informacích záměrně poskytnutých manipulujícím. Co do obsahu je to vlastně donucení, neboť by se tak subjekt sám nikdy nerozhodl, kdyby měl správné informace. Skrytě tak obsahuje nedobrovolný souhlas, tedy takový, který by jinak musel být vynucen nějakou hrozbou.
Autorita je forma moci, při které se lidé podřizují příkazům ne proto, že jsou přesvědčeni o jejich správnosti nebo že se bojí důsledků neuposlechnutí. Poslouchají jednoduše proto, že uznávají zdroj příkazů. O tom, kdo vydává příkazy vládne přesvědčení, že k tomu má pravomoc. Má se za to, že je to tak správné. Ti, co poslouchají si myslí, že je dobře poslouchat. Autorita je někdy považována za protiklad svobody. To je však omyl. Lidé jsou obklopeni množstvím autorit (rodiče, učitelé, lékaři, církev, stát atd.). Nelze si představit, že svoboda tkví ve vyhýbání se autoritám. Před těmi není úniku. Spíše platí, že svoboda z tohoto hlediska je dobrovolný výběr mezi autoritami, které lidé chtějí respektovat.
Zpravidla se rozlišuje autorita přirozená (neformální, opřená o osobnost) a veřejná (formální, opřená o funkci). Přirozená autorita vychází z vlastností dané osobnosti (z její fyzické síly, intelektu, mravních kvalit). V případě veřejné autority se člověk stává autoritou ne sám o sobě, ale jako postavený do určitých společenských, hlavně mocenských souvislostí (policista, soudce). V tomto případě je jedinec zosobněním instituce a její moci. Ideální je, pokud se přirozená a veřejná autorita překrývají.
Německý sociolog Max Weber (1864 až 1920) rozlišuje tři základní typy autority, respektive panství.
1) Legální typ panství (autority). Vládnoucí i ovládaní se podřizují zákonům, nikoli osobě. Byrokratické řízení je nejčistším projevem tohoto typu autority. Úředník pouze interpretuje zákony, do řízení nevkládá svoji vůli.
2) Tradiční typ panství. Je podmíněn obyčeji, zvykem jednat určitým způsobem, podřizovat se určitým osobám (například urozeným).
3) charismatický typ panství. Toto panství se opírá o náklonnost ovládaných k osobě vládce, který má podle nich určité mimořádné vlastnosti, charisma. Velmi významný je tento typ panství v době zásadních společenských změn.
V praxi se přirozeně setkáváme s různými kombinacemi těchto typů panství, tedy zdrojů autority.
Pro pochopení vlastností konkrétní politické moci je zapotřebí analyzovat její hlavní sociální nositele. Jejich vlastnosti a determinace se odrážejí i v charakteru politického procesu.
Nositele politické moci označujeme termínem panující třída. Míníme jí sociální skupiny, které drží rozhodující pozice v hlavních oblastech společenského života. Panující třída mívá především určující místo v systému ekonomických vztahů, s tím pak bývá spojeno vládnoucí postavení v ostatních oblastech života společnosti (tedy hlavně v politické, duchovní a vojenské).
Dějiny jsou charakterizovány střídáním panujících tříd. Pro třídu, která je historicky na vzestupu, bývá typická převaha v ekonomické sféře a též v duchovním životě. Třída, jejíž panství končí, si zpravidla nejdéle udržuje pozice v politických a vojenských institucích.
Je zajímavé studovat složení různých typů panujících tříd. Například v České republice v současnosti sledujeme, že část panující třídy odvozuje svoji moc od postavení ve významných strukturách státní byrokracie. Možnost ovlivňovat ekonomická a politická rozhodnutí v zemi však mají také velcí vlastníci a významní manažeři. Mezi jednotlivými skupinami panující třídy dochází občas ke konfliktům. Například když velcí vlastníci nekompetentně zasahují do hospodářské politiky a řízení svých podniků a brání tak manažerům v uplatnění jejich představ o ekonomické racionalitě.
Termín politika je často chápán jako určitý program, koncepce jednání, nebo samo jednání jednotlivců, skupin či vlády (říkáme například, že politika americké vlády vůči arabskému světu je necitlivá).
Politický program je formou politických představ, které vycházejí jednak z ideologického (teoretického) základu, jednak reflektují momentální stav společnosti. Tyto představy jsou pak zaměřeny na konkrétní úkoly, které je třeba realizovat v politické praxi.
Politiku ve smyslu programu můžeme rozčlenit zhruba do čtyř kategorií :
1) Pragmatický politický program - Je v souladu s právy a se zájmy občanů. Zpravidla souvisí s uspokojováním aktuálních potřeb lidí ve všech sférách života ( například se může jednat o snížení daní nebo zvýšení přídavků na děti na úrovni státu; vybudování vodovodu na úrovni obce). Jeho hlavním kritériem je užitečnost.
2) Antipolitické chápání politiky - Je založeno na morálním, resp. náboženském základě. Její představitelé upřednostňují morální hodnoty před hodnotami každodenní užitečnosti. Obvykle také uvažují v dlouhodobých horizontech, jež se týkají lidstva jako celku, jeho globálních problémů a vzájemného soužití (Masaryk, Havel).
3) Negativistické pojetí - Politika je chápána pouze jako otázka moci. Moc se stává nejen prostředkem, ale i cílem politického úsilí. Politika jako otázka moci je skvěle rozpracována v Machiavelliho díle "Vladař".
4) Fundamentalistická politika - Myslí se jí ultrakonzervativní směry, které slepě dodržují samotné základy nějaké teorie nebo náboženství, a odmítají jakoukoliv jejich změnu (například islámští fundamentalisté tvoří hnutí usilující o doslovný výklad svatých textů). V politice se fundamentalismus často projevuje zastáváním určitých postojů i v době, kdy důvody a okolnosti, které je formovaly, již dávno pominuly.
Hranice mezi těmito kategoriemi nejsou ostré. Jedná se o čisté typy, které se v politické praxi vyskytují vždy v určitém vzájemném poměru.
Politický proces je složitá aktivita, jejímž výsledkem jsou rozhodnutí závazná pro společnost. Politika je tedy stálým procesem tvorby veřejných rozhodnutí jako reakce na požadavky a kontrapožadavky přicházející z jednotlivých segmentů společnosti.
Politický proces má svůj počátek v pluralitní (pluralita jest mnohost, rozmanitost) společnosti, která produkuje řadu různých zájmů a požadavků. Ve společnosti tedy zcela nevyhnutelně vznikají konflikty mezi skupinami, které mají různé zájmy, cíle a očekávání. Požadavky skupin, a samozřejmě i jednotlivců, se stávají politickými vstupy.
Vzájemný vztah mezi lidmi a skupinami tvořícími politické vstupy na straně jedné, a vládou, která přichází se zákony a rozhodnutími, tedy s politickými výstupy, na straně druhé, pak zprostředkovává celá řada institucí, mezi nimiž zaujímají významné místo hlavně vlivné zájmové skupiny, politické strany a sdělovací prostředky. Těmto tzv. neformálním institucím se daří koordinovat a usměrňovat aktivitu lidí ve vztahu k vládnoucím. Je jasné, že právě rozvoj těchto zprostředkujících institucí umožnil participaci (účast, podíl) velkého množství lidí v politickém procesu.
Politické výstupy jsou společností hodnoceny a vedou ke vzniku nových vstupů (vstupem může být i požadavek udržet existující stav). Vzniká tak jakási zpětná vazba, která systému umožňuje spontánně reagovat na neustále se měnící podmínky.
Moderní politické strany se utvářely v souvislosti se vznikem kapitalistického společenského systému. Jedná se o nejvýznamnější subjekty politického pluralismu. Jsou to dobrovolné organizace občanů, které usilují o získání účasti na státní moci. Podle práva ČR jsou politické strany a politická hnutí právnické osoby, vznikají registrací, zanikají vlastním či soudním rozhodnutím.. Jsou odděleny od státu, nesmějí nahrazovat činnost jeho orgánů, nesmějí se ozbrojovat, působit v ozbrojených silách ani na pracovištích. Organizovat se tedy mohou pouze na územním principu. Členem může být občan starší 18 let. Nikdo nesmí být ke členství nucen. Každá politická strana musí mít svůj organizační řád (stanovy), ve kterém je kromě programových zásad uveden její název, sídlo a způsob volby stranických orgánů.
Strany se dělí buď podle politických ideologií, ze kterých vycházejí (například liberální, křesťanské, komunistické), nebo podle svého místa v politickém spektru na pravici a levici. Toto bipolární rozdělení pochází z Francie 19. století (po roce 1814), kde v tehdejším parlamentu seděli konzervativci napravo od předsedajícího, kdežto liberálové nalevo. Dnes se zdá, že se toto dělení politických stran a hnutí přežilo. Přesto lze podat základní charakteristiku levicových i pravicových politických subjektů.
Levice prosazuje sociální jistoty, odpovědný silný stát, reálné svobody, klade důraz na prvky přímé demokracie. Pravice požaduje minimalizaci státních zásahů do prostředí trhu, liberalizaci, odpovědnost jedince za sebe sama, jednoznačně upřednostňuje prvky zastupitelské demokracie.
Politologové nemají jednotný názor na otázku nejlepšího systému politických stran. Při klasifikaci jednotlivých systémů nejčastěji vycházejí z kritéria počtu stran, které jsou schopny vytvořit vládu. Rozlišují se pak tři základní typy stranicko-politických systémů: 1) systém dvou politických stran, 2) systém více politických stran, 3) systém více politických stran s dominující stranou.
Nátlaková skupina je kolektiv lidí, kteří prosazují společné politické cíle a vytvářejí politický tlak, aby dosáhli svého. Pro nátlakové skupiny je typické, že se nesnaží získat kontrolu nad mašinérií vládnutí, nad politickým systémem. Usilují pouze o ovlivnění výstupů politického procesu. Mohou samozřejmě spolupracovat s politickými stranami nebo k nim mohou být i připojeny (například socialistické strany a odbory). Nátlakové skupiny se také obracejí na veřejné mínění a mobilizují ho ve svůj prospěch. Zvětšující se účast nátlakových skupin v politice je fenoménem společným pro všechny demokratické země.
Nátlakové skupiny se dělí na: 1) Příležitostné skupiny. Vznikají v souvislosti se specifickými problémy a událostmi (zahraniční návštěva ze státu s jehož politikou lidé nesouhlasí). Zpravidla mají velkou, ale dočasnou publicitu. Většinou mají malý reálný význam. 2) Pevně sdružené nátlakové skupiny. Mají trvalou formální organizaci a usilují o vyjadřování zájmů svých členů po dlouhé časové období (odborové svazy). 3) Nátlakové skupiny v institucích. Jedná se o různé skupiny ve státní správě. Mohou vykonávat "vnitřní tlak" na veřejná rozhodnutí. I když jsou tyto nátlakové skupiny tvořeny lidmi, kteří "patří k vládě" a měli by tedy být politicky neutrální, ve skutečnosti sledují také své vlastní zájmy. 4) Latentní nátlakové skupiny. Velké skupiny lidí, kteří se cítí vzájemně blízcí na základě třídní, rasové, náboženské, kulturní či jiné společné vlastnosti (katolíci, Slováci, Romové). Za určitých okolností se mohou zformovat do politicky efektivní organizace.
Rozvoj nátlakových skupin vedl ke vzniku profese politického konzultanta (poradce). Poradci se obvykle stávají bývalí politici nebo státní úředníci, kteří vidí příležitost využít své zkušenosti prací v soukromém sektoru. Za odměnu se starají o to, aby byl jejich klient informován o tom, co je nového ve vládní činnosti a radí mu, jak prosadit své zájmy co nejefektivněji. Mimo konzultační činnost se mohou angažovat v lobbingu, což znamená, že přednášejí případy svých klientů přímo vládním funkcionářům, které ze své minulé praxe zpravidla osobně znají.
Termín lobbing je odvozen ze staré praxe, kdy někteří zájemci usilovali promluvit s premiérem nebo ministry v předpokoji (lobby) British House of Commons. Dnes tento termín zahrnuje mnohé metody užívané zájmovými skupinami k ovlivnění veřejných rozhodnutí. Lobbing se stal akceptovanou součástí každodenního politického propcesu. I když se namítá, že lobby omezují samostatnost rozhodování veřejných činitelů, mnozí z nich naopak tvrdí, že jsou závislí na lobbistech jako zdroji informací. Je zajímavé, že ve všech systémech se lobbisté snaží udržovat dobré vztahy především s úředníky státní správy. Úředníci totiž mají vliv na vládní politiku stále, zatímco volení politici přicházejí a odcházejí.
Mezi hromadné sdělovací prostředky patří noviny, rozhlasové a televizní vysílání, Internet a další podobná média, která umožňují předávat informace velkému množství lidí. Sdělovací prostředky nemají tak jasnou politickou funkci jako například politické strany nebo nátlakové skupiny. Jejich hlavním úkolem je informovat a bavit. Přesto mají velký vliv na politiku, neboť přenášejí požadavky, slouží k vyjadřování zájmů a podpory. Jsou tedy prostředkem spojení mezi občany a jejich politickou reprezentací. Jsou základnou pro veřejnou diskusi. Nereferují jen o tom, co se stalo, ale přinášejí také názory jednotlivců, různých společenských skupin a samozřejmě též názory vlády. Jsou tak hlavním nástrojem komunikace o veřejných problémech.
Zajímavým problémem je otázka objektivity. Ta nespočívá pouze v podávání úplných a pravdivých informací. Média ostatně ani nemohou lidem říkat, jak a co si mají myslet. Mohou však lidem vnutit, o čem mají přemýšlet.
13.10.2013 23:51:05
jan.kostra
Adobe reader 9.4 porteble.jpg
Převod skenů do editovatelného textu.pdf  208.3kB
Sken, tištěnou předlohu či vyfotografovaný text převedu do formátů doc, docx, rtf, html, či txt. Text dokážu převést i ze zabezpečených souborů pdf. bližší info na kontaktech v inzerátu.

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3593 | 24%)
Ne (3838 | 26%)
líbí se mi obsah (1927 | 13%)
líbí se mi grafika (1967 | 13%)

Našli jste zde co jste hledali??

Ano, vše (1681 | 20%)
Ano, z větší části (1692 | 20%)
Ano, z měnší části (1706 | 20%)
Ne, to co jsem hledal(a) (1693 | 20%)

Která rubrika se Vám líbila nejvíce?

Dějepis (2910 | 6%)
Letecká technika (2863 | 6%)
logitronik (2835 | 6%)
Ledkovky (2867 | 6%)
Anna Franková (2808 | 5%)
schematické značky (2867 | 6%)
číselné systémy (2817 | 5%)
jednotky soustavy SI (2898 | 6%)
vývoj počítačů (2746 | 5%)
integrované obvody (2833 | 5%)
schemata (2915 | 6%)
Psychologie (1614 | 3%)
Pedagogika ( | 0%)
Knihovnička ( | 0%)
PC Software ( | 0%)
Děkuji za návštěvu a doufám, že nalezené informace byli dostatečné Váší potřebě.
V případě potíží mě kontaktujte na e-mail: petrasek.jan@windowslive.com .
administrátor Petrásek Jan
přístup: http://www.webgarden.cz/index.php?action=logoutuser
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one